Když partner neumí projevit city

Autorka: Radka Loja

Tento text je rozšířeným a upraveným shrnutím odpovědi publikované v poradně na Psychologie.cz. Celý článek je volně dostupný všem čtenářům.

---

Některé vztahy fungují v mnoha důležitých oblastech. Partneři si rozumějí, mají podobné hodnoty, nehádají se, zvládají společnou domácnost i soužití s dětmi. Jeden druhému pomáhá a projevuje náklonnost drobnými skutky.

Přesto se jeden z partnerů může cítit osaměle.

Chybí mu slova, oslovení, ujištění, že je milovaný. Když se zeptá, zda ho partner má rád, nepřijde žádná odpověď. Jen mlčení.

Právě toto mlčení může být velmi bolestivé, zvlášť pokud člověk podobnou zkušenost zná už z dětství.

Lidé projevují lásku různými způsoby

Někdo vyjadřuje náklonnost slovy, dotekem a otevřeným sdílením emocí. Jiný pečuje, opraví rozbitou věc, uvaří večeři, zajistí praktické záležitosti nebo jednoduše zůstává přítomný.

To, že partner neříká „miluji Tě“, ještě nemusí znamenat, že nic necítí.

Může projevovat lásku jiným jazykem. Prostřednictvím skutků, spolehlivosti, drobných pozorností nebo každodenní péče.

Problém vzniká ve chvíli, kdy jsou způsoby vyjadřování obou partnerů natolik rozdílné, že jeden z nich lásku vysílá, ale druhý ji nedokáže přijmout v podobě, kterou potřebuje.

Jeden si říká:

Druhý prožívá:

Oba mohou vztah vnímat pravdivě ze svého pohledu. Přesto se míjejí.

Když se současná bolest spojí s dětstvím

Pokud člověk v dětství nezažíval slovní ujištění o lásce, může být na partnerovo mlčení zvlášť citlivý.

Dítě se ptalo matky nebo otce:

„Máš mě vůbec rád?“

A odpověď nepřišla.

V dospělosti se může stejná situace opakovat ve vztahu. Člověk prosí partnera o potvrzení lásky a opět se setká s tichem.

Současná situace potom neaktivuje jen smutek z jednoho partnerského rozhovoru. Otevírá i staré zranění dítěte, které dlouho čekalo na ujištění, že je milované.

To však neznamená, že potřeba slyšet vyjádření lásky je dětinská nebo neoprávněná.

Staré zranění může její intenzitu zesilovat. Zároveň ale můžeme mít jako dospělí legitimní potřebu citové odezvy, slovní blízkosti a srozumitelnosti vztahu.

Proč partner o citech mlčí

Člověk, který vyrůstal v rodině bez citových projevů, se často nenaučil emoce pojmenovávat ani bezpečně sdílet.

Citová blízkost v něm může vyvolávat nejistotu. Emoce vnímá jako něco nepředvídatelného, nekontrolovatelného nebo zahanbujícího.

Proto se opírá o logiku, pravidla, kontrolu a skutky.

Nemusí jít o vědomé odmítnutí partnera. Může to být obranný způsob fungování, který si vytvořil dávno před současným vztahem.

V jeho vnitřním světě může platit například:

Porozumění tomuto pozadí může pomoci. Nemělo by se však stát omluvou pro trvalou emoční nedostupnost.

Tlak na vyjádření citů může vést k dalšímu stažení

Čím více jeden partner prosí, ptá se a vyžaduje odpověď, tím více se může druhý cítit zahnaný do kouta.

Stáhne se, ztuhne nebo začne mlčet ještě víc.

Vzniká známý vztahový kruh:

Čím více jeden hledá kontakt, tím více druhý uniká. A čím více druhý uniká, tím silněji první kontakt potřebuje.

Tento kruh nelze vyřešit pouze tím, že jeden přestane mít potřeby nebo že druhý bude donucen vyslovit určitá slova.

Oba potřebují pochopit, co se mezi nimi děje.

Nestačí jen přijmout partnera takového, jaký je

Přijetí partnerovy osobnosti je důležité. Neexistuje ideální člověk, který bude ve všech ohledech reagovat přesně podle našich představ.

Přijetí ale neznamená, že se máme vzdát všech svých potřeb.

Pokud se jeden partner dlouhodobě cítí osamělý, nejistý a citově odmítaný, nestačí mu říct, aby si více vážil skutků a přestal chtít slova.

Stejně tak není vhodné druhého nutit k teatrálním citovým projevům, které jsou mu cizí.

Důležitá otázka zní:

Partner, který má obtíže se slovy, nemusí začít každý den pronášet velká vyznání. Může se ale naučit reagovat, když se ho druhý zeptá na něco důležitého.

Může říct například:

A partner, který potřebuje slovní potvrzení, se může učit více vnímat i skutky a nevykládat každé mlčení automaticky jako odmítnutí.

Jak o potřebě mluvit bez nátlaku

Místo opakované otázky:

„Máš mě vůbec rád?“

může pomoci konkrétnější a méně obviňující sdělení:

Důležité je požádat o konkrétní a uskutečnitelnou změnu.

Ne:

„Buď citlivější.“

Ale například:

Pak je potřeba sledovat nejen to, zda partner zvládne citové vyjádření dokonale, ale především zda má zájem situaci pochopit a něco zkusit.

Když se objeví osamělost a nejistota

Ve chvíli, kdy se znovu otevře starý pocit, může pomoci emoci nejprve pojmenovat:

Potom je možné odlišit přítomnost od minulosti:

Cílem není přesvědčit se, že je všechno v pořádku. Cílem je vidět celou realitu, ne pouze staré zranění ani pouze partnerovy dobré skutky.

Ujišťování samo staré zranění nevyléčí

Pokud je v člověku hluboká nejistota vlastní hodnoty a láskyhodnosti, ani opakovaná partnerova ujištění nemusejí přinést trvalý klid.

Partner řekne, že miluje. Na chvíli přijde úleva. Brzy se ale znovu objeví otázka:

„Myslel to vážně? Platí to ještě? Proč to dnes neřekl?“

V takové situaci je užitečné pracovat také s vlastním zraněním, například v psychoterapii.

Ne proto, aby člověk přestal potřebovat citovou odezvu. Ale aby jeho vnitřní stabilita nebyla zcela závislá na tom, zda partner právě vyslovil správnou větu.

Je partner citově neobratný, nebo nedostupný?

Je rozdíl mezi člověkem, který city vyjadřovat neumí, ale snaží se, a člověkem, který potřeby druhého odmítá nebo zlehčuje.

Citově neobratný partner může být při rozhovoru nejistý, ztuhlý a pomalý. Přesto naslouchá, připustí, že druhého jeho mlčení bolí, a zkouší malé změny.

Citově nedostupný partner může reagovat výsměchem, podrážděním, úplným odmítnutím nebo dlouhodobým nezájmem o dopad svého chování.

Užitečné je sledovat:

Pokud veškeré přizpůsobení dlouhodobě probíhá pouze na jedné straně, nejde už jen o rozdílný způsob projevování lásky. Jde o nedostatek vzájemnosti.

Ve vztahu by neměla být stále zima

Žádný partner nesplní všechny naše představy a potřeby. Zralý vztah vyžaduje přijetí rozdílů.

Neměl by ale dlouhodobě vytvářet prostředí, ve kterém jeden člověk citově mrzne a druhý odmítá udělat jakýkoli krok.

Láska není jen o dávání bez očekávání. Partnerský vztah potřebuje také přijímání, odezvu a vzájemnost.

Možná partner nikdy nebude člověkem velkých slov. Může se ale naučit nezůstávat úplně němý tam, kde je pro druhého jeho hlas důležitý.

A člověk, který touží po ujištění, se může naučit vnímat lásku také v jiných podobách a postupně léčit vlastní nejistotu.

---