Mýty o partnerských vztazích: Co ukazuje výzkum Johna Gottmana

Autorka: Radka Loja

Jenže to, co zní přesvědčivě, nemusí vždy odpovídat tomu, co se ve vztazích skutečně děje. John Gottman ve svých výzkumech a odborných textech upozorňuje na řadu předpokladů, které se nepotvrdily nebo platí jen za určitých okolností. Co z toho může být užitečné pro práci se vztahy?

1. Dobrý vztah funguje na principu „něco za něco“

Starší představa quid pro quo vycházela z toho, že spokojení partneři si vzájemně oplácejí pozitivní chování: „Udělám něco pro tebe, ty uděláš něco pro mě.“ Gottman však upozorňuje, že vztahové účetnictví bývá typičtější pro nespokojené páry. Když člověk začne průběžně sledovat, kolik dal a kolik dostal zpět, může to být známka narůstajícího zklamání.

To neznamená, že ve vztahu nezáleží na spravedlivém rozdělení práce a odpovědnosti. Rozdíl je mezi dohodou o povinnostech a pocitem, že každé laskavé gesto vytváří dluh.

Pro koučovací praxi: Když klient opakovaně říká „já dávám a on/ona ne“, stojí za to zkoumat konkrétní nerovnováhu i to, kdy se z blízkosti stalo počítání zásluh.

2. Nevěra je nejčastější příčinou rozvodu

Nevěra může vztah hluboce poškodit. Není však přesné předpokládat, že právě ona stojí za většinou rozvodů. Gottman odkazuje na výzkum rozvádějících se párů, v němž lidé častěji uváděli postupné odcizení a ztrátu blízkosti než mimopartnerský vztah. U konkrétního páru přitom nelze z takového zjištění rozhodnout, co bylo příčinou a co následkem.

Pro koučovací praxi: Vedle výrazných krizí má smysl věnovat pozornost i tomu, zda si partneři ještě povídají, zajímají se o sebe a reagují na pokusy druhého o kontakt.

3. Monogamie je přirozeně důležitá hlavně pro ženy

Představa, že muži „od přírody“ potřebují více sexuálních partnerek, zatímco ženy vyhledávají především jistotu jednoho vztahu, zjednodušuje složitou oblast lidského chování. Gottman zpochybňuje biologické vysvětlení dříve pozorovaných rozdílů v mimopartnerských vztazích a upozorňuje také na vliv společenských možností a ekonomické nezávislosti.

Pro koučovací praxi: Věty jako „muži už jsou takoví“ nebo „ženy to mají jinak“ mohou odvádět pozornost od toho, jaké dohody, hodnoty a hranice mají konkrétní lidé.

4. Za rozvody mohou hlavně rozdíly mezi muži a ženami

Populární představa, že muži jsou věcní a neemocionální, zatímco ženy jsou vztahové a citové, nabízí snadné vysvětlení. Ve výzkumném popisu vztahu však bývá užitečnější sledovat, jak spolu konkrétní dva lidé jednají, než předem odvozovat jejich chování z pohlaví. Gottman uvádí i analýzy partnerských rozhovorů, v nichž rozdíl v používání emočních slov nebyl zdaleka tak velký, jak by stereotyp naznačoval.

Pro koučovací praxi: Místo otázky „Co dělají muži a co ženy?“ je přesnější ptát se: „Co dělá jeden partner, když se druhý cítí nevyslyšený?“

5. Nerovnoměrné rozdělení rolí je samo o sobě známkou dysfunkce

Partneři nemusejí dělat všechno napůl, aby byli spokojení. Mohou mít různé schopnosti, preference a rozdělit si úkoly podle nich. Důležité je, zda oba toto uspořádání vnímají jako férové a zda mají možnost o něm mluvit a měnit ho. Nerovnoměrnost ale nelze zaměňovat za nátlak, kontrolu nebo situaci, v níž jeden z partnerů nemá skutečnou možnost volby.

Pro koučovací praxi: Nehodnoťme rozdělení rolí jen podle toho, jak vypadá zvenčí. Zajímejme se o dobrovolnost, vnímanou férovost a prostor obou partnerů vyjádřit své potřeby.

6. Naléhání a stahování: tady výzkum problém skutečně potvrzuje

Ne všechny zažité předpoklady o vztazích jsou mýty. Jedním z dobře popsaných vzorců je situace, kdy jeden partner naléhá na rozhovor či změnu a druhý se stahuje. Čím víc první tlačí, tím víc druhý uniká; jeho ústup pak zvyšuje naléhání prvního. Oba se mohou cítit nepochopení, přestože každý svým chováním udržuje tentýž cyklus.

Pro koučovací praxi: Má smysl zmapovat celý kruh, ne hledat viníka. Co naléhání spouští? Jak druhý rozpozná tlak? Co se děje po jeho stažení?

7. Dobrý pár dokáže vyřešit všechny konflikty

Podle Gottmanových výzkumů se značná část partnerských konfliktů vrací i ve spokojených vztazích. Týkají se například rozdílných potřeb, povahových rysů nebo životních priorit. Podstatný rozdíl je v tom, zda o těchto trvalých tématech partneři dokážou vést dialog, nebo v nich uvíznou a opakují stále stejnou hádku.

Pro koučovací praxi: U některých témat může být užitečnějším cílem porozumění a snesitelný způsob soužití s rozdílem než definitivní „vyřešení problému“.

S tím, jak podobné poznatky bezpečně využívat v individuální práci se vztahy, pracujeme také ve Výcviku Vztahový kouč.

8. Vztah napravíme tím, že změníme chování partnera

Změna chování může být potřebná. Pokud jeden člověk opakovaně porušuje dohody nebo druhému ubližuje, nestačí říci, že se musí oba přijmout takoví, jací jsou. Vedle změny ale existuje i druhá otázka: Má partner zkušenost, že je přijímaný jako člověk, nebo žije pod trvalým tlakem, aby se stal někým jiným? Pozdější behaviorální párové přístupy proto pracují nejen se změnou, ale také s přijetím.

Pro koučovací praxi: Rozlišujme mezi oprávněným požadavkem na změnu konkrétního jednání a snahou předělat osobnost druhého.

9. „Čtení myšlenek“ je vždy škodlivé

Připisovat partnerovi motivy a vydávat své domněnky za fakta může být zraňující: „Ty to děláš schválně.“ Zároveň někdy potřebujeme opatrně zkoušet, zda druhému rozumíme: „Napadá mě, jestli tě to nemrzelo. Je to tak?“ Gottman v této souvislosti upozorňuje na význam emočního tónu. Podobná věta může být nabídnutím porozumění, nebo skrytou výčitkou.

Pro koučovací praxi: Nestačí hodnotit samotná slova. Důležité je, s jakým postojem, tónem a ochotou nechat se opravit člověk svou domněnku vysloví.

10. Stačí, když se naučíme mluvit o své komunikaci

„Musíme si promluvit o tom, jak spolu mluvíme.“ Někdy je to dobrý začátek. Samotná schopnost pojmenovat komunikační problém však ještě nezaručuje, že rozhovor pomůže. I mluvení o komunikaci se může změnit v přednášku o tom, co ten druhý dělá špatně. Gottman upozorňuje, že záleží také na emočním postoji, s nímž partneři do rozhovoru vstupují.

Pro koučovací praxi: Vedle formulace vět sledujme zájem o druhého, schopnost naslouchat a možnost zpomalit, když se rozhovor začne měnit v obviňování.

11. Protiklady se nejlépe doplňují

Představa, že dominantní člověk potřebuje submisivního partnera nebo že si lidé s opačnými vlastnostmi automaticky vytvoří funkční celek, má jen slabou výzkumnou oporu. Rozdíly mohou být přitažlivé a někdy i užitečné, samy o sobě však nic nezaručují.

Pro koučovací praxi: Typologie může nabídnout jazyk k rozhovoru, ale neměla by předem rozhodovat, kdo se ke komu „hodí“. Důležitější je, jak partneři se svými rozdíly zacházejí.

12. Dokud si nevyřešíme minulost, nemůžeme mít zdravý vztah

Zkušenosti z původní rodiny ovlivňují, co ve vztahu očekáváme a na co citlivě reagujeme. Z toho ale neplyne, že člověk musí mít nejprve dokonale zpracované dětství, aby mohl vytvořit dobrý vztah. Gottman zdůrazňuje, že podstatné je také to, jak partneři se svými citlivými místy zacházejí dnes.

Pro koučovací praxi: Minulost může pomoci porozumět reakci klienta. Neměla by však zastínit jeho současné možnosti ani vést k představě, že se nejprve musí „opravit“.

13. Většina partnerských hádek je jen projekcí starých zranění

Někdy se do konfliktu skutečně promítne stará zkušenost. Jindy jde prostě o to, že se člověk necítí respektovaný, potřebuje více prostoru nebo mu vadí konkrétní zacházení. Ne každý spor vyžaduje hluboký výklad minulosti. Gottman upozorňuje na význam běžných každodenních interakcí a témat, jako jsou respekt, náklonnost, autonomie a vzájemná závislost.

Pro koučovací praxi: Než začneme hledat skrytý význam, zeptejme se, co se mezi partnery konkrétně odehrálo a co každý z nich potřeboval.

14. Po letech pro sebe partneři ztrácejí význam

Dlouhodobý vztah nemusí být jen příběhem postupného vyhasínání. Gottman a Levenson zpochybnili představu, že význam partnera a vzájemného pozitivního působení musí s časem slábnout. V některých dlouhodobých vztazích se naopak prohlubuje to, co pro sebe partneři znamenají.

Pro koučovací praxi: Má smysl ptát se nejen na velká gesta či zásadní události, ale i na drobné každodenní projevy zájmu a laskavosti.

15. Pro spokojenější vztah je potřeba snížit očekávání

Pokud čekáme, že nám partner vždy porozumí, nikdy nás nezklame a vyřeší všechny naše staré bolesti, čeká nás nejspíš zklamání. Něco jiného je však očekávat respekt, spolehlivost a laskavé zacházení. Gottman s odkazem na výzkum Donalda Baucoma upozorňuje, že plošné snižování nároků na to, jak se k nám druhý chová, není cestou ke spokojenějšímu vztahu.

Pro koučovací praxi: Ptejme se, jaké očekávání klient potřebuje upravit – a na kterém má naopak dobrý důvod trvat.

---

Co mají tyto mýty společného?

Mnohé slibují jednoduché pravidlo: správně si rozdělit role, vyřešit každou hádku, změnit partnera, snížit očekávání nebo nejdřív vyřešit sebe. Výzkum však ukazuje složitější obraz. Pro vztah není rozhodující jediný recept, ale způsob, jakým spolu dva lidé dlouhodobě zacházejí – zejména ve chvílích, kdy se liší, něco potřebují nebo se jim spolu nedaří.

Text vychází z výkladu mýtů o partnerské dysfunkci v rámci Gottmanovy metody. Jednotlivá zjištění pocházejí z různých studií a nelze je bez dalšího vztáhnout na každý konkrétní pár.

Vybrané zdroje

• Gottman, J.: Why Conventional Marriage Wisdom Is Wrong.
• Gottman, J.: Debunking 12 Myths About Relationships.
• Gottman Institute: Research Overview.
• Gottman, J.: The Truth About Expectations in Relationships.

---