Emoce ve vztazích. Co nám říkají a proč nás někdy rozhodí maličkost
Někdy stačí jedna věta, pohled nebo tón hlasu a něco se v nás spustí. Proč nás některé situace zasáhnou mnohem víc než jiné? A co když nám právě emoce ukazují, co ve vztazích skutečně potřebujeme?
Autorka: Radka Loja
Článek vznikl ve spolupráci s Markétou Chýňavovou, redaktorkou a poradkyní pro zdravý životní styl.
Tento text přibližuje hlavní téma čtvrtého dílu seriálu 7 kroků zpět k sobě a k životu, který vám dává smysl, publikovaného na Kondice.cz.
Číst celý článek na Kondice.cz →
Občas nás ve vztazích rozhodí něco, co by samo o sobě nemuselo být nijak dramatické. Partnerova poznámka, která by jindy prošla bez povšimnutí. Kolegyně, která se nezeptá, jak nám je, zrovna když bychom potřebovali sdílet, co prožíváme. Drobnost v tónu hlasu, zprávě nebo pohledu. Situace, kterou bychom jindy možná přešli.
Tentokrát ale ne.
Najednou se nám stáhne hrdlo, pocítíme tlak na hrudi, vztek, strach, úzkost nebo smutek. Emoce přijdou rychleji a jsou mnohem silnější, než bychom čekali. Možná se objeví slzy dřív, než vůbec pochopíme, odkud se vzaly. Nebo se naopak stáhneme, přestaneme mluvit, uzavřeme se do sebe a tváříme se, že je všechno v pořádku.
Po takové situaci bývá snadné obrátit se proti sobě.
„Proč jsem zareagovala tak přehnaně? Měla jsem říct něco jiného. Proč jsem to zase nezvládla?“
Jenže silná emoční reakce nemusí automaticky znamenat naše selhání.
Často prožíváme takzvaný emoční únos, tedy chvíli, kdy se naše emoce a tělo rozběhnou rychleji, než je naše schopnost situaci v klidu vyhodnotit. Poznáme ho například podle toho, že později litujeme toho, jak jsme reagovali nebo naopak nereagovali. Co jsme řekli, neřekli, spolkli nebo naopak vypustili z úst.
Silná emoční reakce neznamená automaticky, že jsme selhali. Emoce nejsou naši nepřátelé. Jsou spíš poslové.
Když se je místo potlačování naučíme číst, mohou nám ukazovat, co skutečně prožíváme, co nám chybí nebo kde máme své hranice.
Dobrá zpráva je, že s podobnými situacemi se dá postupně pracovat. Ne tím, že emoce potlačíme nebo je označíme za problém, ale tím, že se je naučíme vnímat a porozumět jim. Teprve potom se z nich místo nepřítele může stát cenný zdroj informací o nás samotných.
Emoce nejsou váš šéf. Jsou poslem zpráv
Ve vztazích emoce často buď potlačujeme:
„Ať to nepřeženu. Nechci dělat drama.“
Nebo jim naopak okamžitě vyhovíme. Napíšeme rozhořčenou zprávu. Vyletíme. Řekneme něco, čeho později litujeme.
Ani jedno ale neznamená, že jsme zprávě, kterou nám emoce přináší, skutečně porozuměli.
Emoce totiž nejsou příkazem k akci. Jsou signálem. Někdy hlučným, naléhavým a nepříjemným, ale často nesoucím důležitou informaci.
- Vztek může upozorňovat na překročenou hranici, frustraci, bezmoc nebo nenaplněnou potřebu.
- Smutek často souvisí se ztrátou nebo s něčím, na čem nám záleží.
- Úzkost může signalizovat nejistotu či ohrožení, ať už aktuální, nebo připomínající dřívější zkušenost.
- Stud bývá spojený s obavou, jak nás druzí vnímají, s pocitem, že nejsme dost dobří, nebo se strachem z odmítnutí.
- Žárlivost často ukazuje na nejistotu ve vztahu, obavu ze ztráty blízkosti nebo strach, že pro druhého nejsme dost důležití.
Problém tedy není v tom, že tyto emoce prožíváme.
Potíž může nastat ve chvíli, kdy je dlouhodobě potlačujeme. Ony se totiž často dříve nebo později stejně ozvou, jen jiným způsobem. Někdy hlasitěji a bolestněji.
Stejně tak nám ale příliš nepomůže, když svým emocím slepě uvěříme. Pod jejich vlivem jsme schopni jednat impulzivně. A jakmile emoce opadnou, svého chování často litujeme.
Emoce mluví pravdu o tom, jak se cítíme. Ne vždy ale popisují realitu.
Když emoce říká: „On je problém“ nebo „Já jsem problém“
Silná emoční reakce nám někdy na první pohled říká:
„Ten druhý je problém.“
„Já jsem problém.“
Ve skutečnosti ale může upozorňovat na něco úplně jiného. Na nenaplněnou potřebu, překročenou hranici nebo staré zranění, které se právě znovu ozvalo.
Představte si, že vám partner uprostřed večeře oznámí, že příští víkend odjede sám za kamarády. Ucítíte záblesk vzteku nebo strachu a jen chladně odpovíte:
„Jo, jasně, v pohodě.“
Uvnitř vás ale začne vřít směs vzteku, zklamání a nejistoty. A později možná přijde odtažitost nebo trestající mlčení.
Na první pohled se může zdát, že problém je partnerovo rozhodnutí. Když se ale podíváte o něco hlouběji, možná zjistíte, že si ve skutečnosti kladete úplně jiné otázky:
- Potřebuji víc společného času?
- Bojím se, že nejsem pro partnera prioritou?
- Mám strach, že mě opustí?
- Nebo mi tato situace připomněla chvíle, kdy jsem se dříve cítila přehlížená nebo nedůležitá?
Právě tato druhá vrstva bývá pro porozumění vlastním emocím mnohem důležitější než první impuls.
Nejde o to emoce odstranit
Cílem práce s emocemi není být stále klidní, vyrovnaní a ničím se nenechat rozhodit.
To by ani nebylo příliš realistické.
Spíš jde o to začít rozlišovat mezi tím, co cítím, co si o situaci vykládám a co s tím následně udělám.
Dovolím si cítit vztek, aniž bych musela útočit.
Mohu cítit strach, aniž bych musela okamžitě hledat ujištění.
Dovolím si cítit žárlivost, aniž bych začala druhého kontrolovat.
Mohu být zraněná, aniž bych musela mlčet a čekat, zda druhý sám pochopí, co se děje.
Mezi emocí a reakcí totiž může postupně vzniknout malý prostor. A právě v něm máme možnost volby.
Někdy stačí položit si jednoduchou otázku:
Co mi tahle emoce právě říká?
Ne co mi přikazuje udělat. Ale co se za ní skrývá.
Možná potřeba blízkosti. Bezpečí. Respektu. Uznání. Větší svobody. Jasnější hranice. Nebo jen potřeba na chvíli zpomalit a nejdřív pochopit, co se v nás vlastně děje.
Emoce se tím nemusí okamžitě ztratit. Ale přestanou nás tolik řídit.
A právě to je jeden z důležitých kroků k tomu, abychom se ve vztazích neztráceli sami sobě.
V celém článku na Kondice.cz najdete další souvislosti a praktické tipy, jak se silnými emocemi ve vztazích pracovat.
Chcete lépe porozumět svým emocím a vztahovým vzorcům?
Pokud Vás zajímá práce s emocemi, vztahovými vzorci, zdravými hranicemi a komunikací ve vztazích, můžete pokračovat tady: