Jak vidět vztah očima druhého

Autorka: Radka Loja

Tento text shrnuje hlavní myšlenky článku publikovaného na Psychologie.cz. Celý článek je dostupný předplatitelům.

Číst celý článek na Psychologie.cz →

---

Klienti se mě často ptají, co mají udělat, aby se změnil jejich partner, rodič, dítě nebo někdo jiný v jejich blízkosti.

Mají pocit, že oni to s druhým myslí dobře. Že si nezaslouží jeho chování. A že kdyby se změnil právě on, vztah by konečně mohl fungovat.

Jednou ke mně přišla žena, která trpěla depresemi. Vyprávěla, že její dcera se k ní chová špatně a její vlastní matka ji psychicky zneužívá.

Později jsem se setkala s její dcerou. Ta zase popisovala, jak nemožně se k ní chová její maminka.

A nakonec jsem mluvila také s babičkou, která si stěžovala, že je k ní její dcera zlá.

Tři generace. Tři pohledy. A tři ženy, které byly přesvědčené, že hlavní problém je v těch druhých.

Proč tlak vytváří protitlak

Trvalé změny jen obtížně dosáhneme tím, že druhého přinutíme splnit naše požadavky.

Můžeme přesvědčovat, vysvětlovat, vyčítat nebo tlačit. Druhý člověk ale často zareaguje odporem, obranou nebo ještě větším stažením.

Vzniká stále stejný kruh:

Čím větší tlak vytváříme, tím silnější bývá protitlak.

Podobá se to situaci, kdy zatlačíme rukou proti ruce druhého člověka. Jeho přirozenou reakcí bývá zatlačit zpátky.

V konfliktu pak každý vnímá především vlastní bolest a nespravedlnost. Pohled druhého se ztrácí.

Co vidíme na druhých, ale ne u sebe

Někdy velmi jasně rozpoznáváme u druhých chování, které u sebe nedokážeme vidět.

Například matka kritizuje svou dceru a otec poznamená, že se obě chovají velmi podobně. Matka se začne bránit:

Nemusí lhát. Své vlastní chování skutečně nevidí, zatímco u dcery je pro ni naprosto zřejmé.

Tomuto mechanismu se v psychologii říká projekce. Něco, co je pro nás obtížné přijmout u sebe, rozpoznáváme mnohem snadněji u druhých.

Problém přesuneme ven a řekneme si:

Tím si ale zároveň bereme možnost něco změnit.

Přijetí neznamená souhlas

Ve vztazích často opakujeme, jak by se měli druzí chovat:

Tyto požadavky mohou být oprávněné. Samy o sobě ale realitu nezmění.

Přijetí znamená přestat si namlouvat, že situace je jiná, než skutečně je.

Neznamená to, že s ní souhlasíme. Neznamená to, že ji musíme tolerovat, podporovat nebo v ní zůstat.

Mohu přijmout, že se ke mně někdo chová bez respektu. Tím neříkám, že je jeho chování v pořádku.

Přestávám ale čekat, že se samo od sebe změní, a začínám se rozhodovat podle skutečnosti.

Mohu nastavit hranici, změnit vlastní jednání, omezit kontakt nebo vztah ukončit.

Čtyři pohledy na jednu situaci

Užitečné je podívat se na problematický vztah ze čtyř různých rovin.

Nejde o hledání viníka ani o to, abychom převzali odpovědnost za všechno, co se ve vztahu děje. Smyslem je rozšířit vlastní pohled a objevit část situace, kterou můžeme ovlivnit.

Představme si větu:

„Ona se ke mně chová špatně.“

Můžeme ji obrátit čtyřmi směry:

Každý z těchto pohledů ukazuje jinou část vztahové dynamiky.

Porozumění druhému neznamená omlouvat jeho chování. A přijetí vlastního podílu neznamená převzít vinu za všechno.

Odpovědnost není vina

Když mluvíme o vlastním podílu, lidé se někdy leknou, že na ně přenášíme vinu za nevhodné chování druhého.

Odpovědnost ale znamená něco jiného.

Znamená rozpoznat tu část situace, kterou můžeme skutečně ovlivnit: svoje reakce, hranice, rozhodnutí a způsob komunikace.

Pokud zůstaneme pouze u výroku „za všechno mohou oni“, ocitáme se v bezmoci.

Jakmile uvidíme, co můžeme změnit my sami, vrací se nám možnost jednat.

Přímo můžeme měnit především svoje chování k druhému a svoje chování k sobě.

Chování druhého pod kontrolou nemáme. Jakmile se ale změní naše reakce, hranice a způsob, jakým ve vztahu vystupujeme, může se změnit i celá dynamika.

A někdy zjistíme, že se druhý změnit nechce nebo nemůže. I to je důležitá informace.

Nemusíte čekat, až se změní druhý

Změny ve vztahovém chování vyžadují čas. Nestačí jednou pochopit vlastní projekci nebo si slíbit, že příště zareagujeme jinak.

Staré vzorce se budou vracet. Někdy znovu obviníme druhého, začneme tlačit nebo zapomeneme chránit sami sebe.

Nejde o dokonalost.

Důležité je, zda postupně lépe rozpoznáváme, co patří nám a co druhému. Zda dokážeme jednat o něco přesněji, klidněji a pravdivěji.

A zda už nepotřebujeme druhého přinutit, aby byl jiný, abychom mohli změnit svůj vlastní život.

V celém článku na Psychologie.cz podrobně popisuji práci se čtyřmi rovinami vztahové situace, konkrétní otázky k jednotlivým pohledům a praktické cvičení, které můžete použít ve vlastních vztazích.

 

---