Když se láska změní v nenávist

Proč po zradě, rozchodu nebo odmítnutí citové pouto někdy nezmizí, ale promění se v odpor

Autorka: Radka Loja

Tento text shrnuje hlavní myšlenky článku publikovaného na Psychologie.cz. Celý článek je dostupný předplatitelům.

Zamilovanost přináší směs povznášejících emocí, která může postupně dozrát v lásku. Stejně tak se ale po zradě, odmítnutí nebo rozchodu může proměnit ve vztek, odpor a nenávist.

Emoce se mění a přelévají. Do lásky se mohou přimíchat pochybnosti, žárlivost, strach ze ztráty nebo pocit nespravedlnosti. Naši schopnost milovat navíc ovlivňují předchozí vztahy, stará zranění a obranné vzorce, které si neseme s sebou.

Zralá láska proto nevzniká automaticky. Vyžaduje schopnost unést blízkost, nejistotu, rozdílnost i vlastní emoce.

Nenávist po rozchodu nebo zradě může znamenat, že citové pouto nezmizelo. Pouze změnilo svou podobu.

Když odpor chrání před bolestí

Nenávist se může objevit jako psychická obrana po emocionálně velmi zraňujícím zážitku. Člověk trpí a jeho psychika se snaží nepříjemnou bolest zvládnout tím, že původní přitažlivost promění v odpor.

Je těžké dál milovat člověka, který nás opustil, zradil nebo nám dlouhodobě ubližoval. Proto si ho můžeme potřebovat znehodnotit, zhnusit a vidět na něm jen to špatné.

Mysl začne vytvářet ochrannou zeď:

„Všechno byla lež. Nikdy mě skutečně nemiloval. Nemá žádné dobré vlastnosti.“

Takový obraz může krátkodobě chránit před zranitelností. Pokud se ale stane jedinou verzí příběhu, může nás s druhým člověkem dál spojovat celé roky.

Nenávist stále udržuje vztah

Nenávist není nepřítomnost citového pouta. Je jeho bolestivou a deformovanou podobou.

Udržuje druhého člověka ve středu našeho vnitřního světa. Myslíme na něj, sledujeme jeho život, vedeme s ním vnitřní rozhovory a reagujeme na něj, i když už ve skutečnosti není přítomný.

Jako by uvnitř platilo:

Lepší pokřivené pouto než žádné pouto.

Skutečným opakem lásky proto často není nenávist, ale lhostejnost.

Ve chvíli, kdy už nepotřebujeme vědět, co bývalý partner dělá, s kým žije a co si o nás myslí, citová vazba pravděpodobně ztratila svou sílu.

Nenávist naproti tomu stále udržuje kontakt. Negativní, vyčerpávající a bolestivý, ale kontakt.

Co nenávist živí

Důvody mohou být různé. Často se ale opakují tři hlavní oblasti.

Zrada a pocit nespravedlnosti
Důvěřovali jsme, milovali a byli zrazeni nebo odmítnuti.
Neoceněná oběť a nenaplněná očekávání
Do vztahu jsme vložili mnoho energie a čekali lásku, věrnost nebo vděčnost, která nepřišla.
Starší zranění a obranné vzorce
Současná situace aktivuje strach z odmítnutí, opuštění nebo přesvědčení, že si lásku nezasloužíme.

Nenávist se může rodit z přesvědčení, že jsme dali víc, vydrželi víc a milovali víc než druhý člověk.

Někdy jsme se však obětovali, aniž to po nás druhý skutečně žádal. Naše péče pak obsahovala nevyslovené očekávání, že za ni dostaneme lásku nebo oddanost.

Když se to nestane, bolest se může změnit ve vztek a odpor.

Nenávist ubližuje především nám

Přestože je nenávist zaměřená na druhého člověka, její důsledky prožíváme ve vlastním těle a psychice.

Může se objevit tlak na hrudi, sevřený žaludek, bolest u srdce, napětí v ramenou, čelisti nebo zádech. Člověk je podrážděný, vyčerpaný a ve své mysli stále znovu přehrává stejný příběh.

Někdy se chce nenávisti zbavit, ale nejde to. Potom se začne zlobit také sám na sebe, protože ví, že si touto emocí ubližuje.

Nezlobte se na sebe za to, že cítíte nenávist. Může být přirozenou obranou před bolestí. Nemusíte ji ale dál živit.

Odpuštění nejde na povel

Lidé často slyší, že by měli odpustit. Že odpuštění neznamená omluvit chování druhého, ale osvobodit sami sebe.

U hlubokých emocionálních zranění však odpuštění obvykle nefunguje jako jednorázové rozhodnutí.

Nestačí si říct: „Odpouštím ti.“ Bolest se může po několika dnech znovu vrátit.

Proto je někdy užitečnější mluvit o pouštění.

Nemusíme druhému nic slavnostně odpouštět ani popírat, co udělal. Můžeme ho ale postupně pouštět ze svého vnitřního světa.

Kousek po kousku.

Odpuštění může znít jako úkol. Pouštění je proces.

Tři kroky k postupnému pouštění

1. Všimněte si emoce dřív, než se rozvine celý příběh

Když se objeví nenávistná myšlenka nebo tělesná reakce, zkuste se na chvíli zastavit.

Nejde o to emoci potlačit. Jde o to zachytit okamžik, kdy se začíná rozbíhat známý řetězec vzpomínek, představ a vnitřních dialogů.

2. Oddělte sebe od emoce

Nejste nenávist. Jste člověk, který právě prožívá nenávist.

Emoce je stav. Přijde, zesílí a zase odejde. Můžete si všimnout, kde ji cítíte v těle, a chvíli ji pouze pozorovat.

Tím ji nepopíráte. Získáváte ale malý odstup a emoce nemusí řídit Vaše další jednání.

3. Neživte ji a vraťte se k péči o sebe

Nenávist sílí, když znovu a znovu analyzujeme, co druhý udělal, co měl říct a jak by měl být potrestán.

Pomáhá vracet pozornost k vlastnímu tělu a životu. Pohyb, spánek, pravidelné jídlo, kontakt s blízkými lidmi, meditace nebo psychoterapie mohou pomoci nervové soustavě postupně se zklidnit.

Nejde o zapomenutí ani omluvu. Jde o to, aby emoce přestala zabírat celý vnitřní prostor.

Od pouta ke svobodě

Nenávist nemusíme schvalovat ani se za ni trestat. Můžeme ji vnímat jako obranný proces, který se objevil proto, že jsme byli zraněni.

Postupné pouštění neznamená zapomenout, omluvit chování druhého nebo předstírat, že se nic nestalo.

Znamená přestat vztah udržovat ve své mysli prostřednictvím odporu.

Cílem není přinutit se znovu milovat. Ani se donutit odpustit.

Cílem je, aby člověk, který nás zranil, přestal být středem našeho vnitřního světa.

Svoboda přichází ve chvíli, kdy už nepotřebujeme druhého ani milovat, ani nenávidět.

Chcete vztahovým vzorcům porozumět víc?

Pokud Vás zajímají vztahové emoce, rozchody, citová vazba a zdravější vztahy, můžete pokračovat tady:

Online kurzy
Workshopy Vztahy lépe
Specializační výcvik Vztahový kouč