Proč ve vztazích děláme víc, než chceme – a pak jsme naštvané

Autorka: Radka Loja
Článek vznikl ve spolupráci s Markétou Chýňavovou, redaktorkou a poradkyní pro zdravý životní styl.

Tento text přibližuje hlavní téma pátého dílu seriálu 7 kroků zpět k sobě a k životu, který vám dává smysl, publikovaného na Kondice.cz.

---

Ve vztazích málokdy začneme dělat víc, než chceme, ze dne na den. Většinou se to děje nenápadně, po malých krůčcích. Jednou něco zařídíme, podruhé ustoupíme, potřetí „pochopíme“, i když nám to vlastně vadí. A počtvrté zachráníme situaci, kterou jsme vůbec zachraňovat nechtěly.

Postupně tak přebíráme mnohem víc věcí, než jsme původně chtěly. Plánujeme, připomínáme, organizujeme, omlouváme, hlídáme nálady ostatních nebo se staráme o to, aby byla doma dobrá atmosféra.

A někde uvnitř možná čekáme, že si toho druhý všimne. Že přijde vděk, uznání nebo třeba věta:

Jenže často nepřijde nic. Místo toho se u nás začne objevovat tichý vztek, smutek nebo lítost. A v hlavě běží:

Neviditelná dohoda, kterou nikdo nevyslovil

Mezi dvěma lidmi může postupně vzniknout něco jako tichá dohoda. Nikdo ji nesepsal ani nahlas nevyslovil, přesto se s ní časem začne automaticky počítat.

Problém není v jedné situaci. Spíš v tom, co se stane, když se z výjimky stane pravidlo a my si toho ani nevšimneme, protože jsme si na tento způsob fungování zvykly.

Druhý člověk si zvykne také. Proč by se staral o něco, co vždycky nějak zařídíme my? Proč by vyjadřoval vděk za něco, co už považuje za běžnou součást vztahu?

Nikdo přitom neřekl:

Do těchto rolí se dostáváme postupně. Nemusí za tím být bezohlednost druhého člověka. Často to vzniká z věcí, které jsme neřekly, z potřeb, které jsme neprojevily, a z hranic, které jsme nevymezily, protože jsme doufaly, že je druhý pochopí sám.

Proč dáváme víc, než vlastně chceme

Důvody bývají velmi pochopitelné. Jen nám dlouhodobě nemusí sloužit.

Nejde o to přestat se starat o druhé nebo jim přestat dávat. Spíš má smysl začít si všímat, kdy dáváme proto, že opravdu chceme, a kdy proto, že se bojíme konfliktu, odmítnutí nebo toho, co by se stalo, kdybychom řekly ne.

Pozor na skrytý účet

Když dlouhodobě dáváme něco, co ve skutečnosti dávat nechceme, může se nám v hlavě začít vytvářet pomyslný účet:

Jednotlivé položky přibývají, aniž bychom o nich s druhým člověkem mluvily. A pak přijde moment, který může být sám o sobě úplně bezvýznamný, a my celý účet předložíme.

Vybouchneme kvůli maličkosti, chladně se odtáhneme nebo řekneme něco, co zraní.

Druhý člověk je zmatený. Vždyť v dané chvíli nic zásadního neudělal. A možná má pravdu.

Nemusí jít o manipulaci. Často je to spíš důsledek dlouhodobého přizpůsobování se, o kterém jsme nemluvily. A právě tady pomáhá přestat čekat, až si druhý všimne, a začít říkat, co potřebujeme, dřív, než se pohár přeplní.

„Já už tohle sama dělat nechci“

Představte si ženu, která má s partnerem zdánlivě funkční rozdělení rolí. Ona se více stará o domácnost, on více vydělává.

Jenže postupně začne přebírat další věci. Hlídá termíny, připomíná, plánuje dovolené, narozeniny a návštěvy. A zároveň chodí na plný úvazek do práce.

Nic neřekne, protože nechce vypadat jako někdo, kdo si pořád stěžuje. A pak partner jednoho dne navrhne víkend u svých rodičů.

Zdánlivá maličkost.

Jenže v tu chvíli se před ní otevře celý seznam všeho, co už zařídila, připomněla a odřídila, aby vztah a domácnost fungovaly. A partner právě přidává další položku.

Místo dalšího mlčení může říct:

Zní to jednoduše. Jenže nejdřív potřebujeme samy vědět, co nám vadí a co potřebujeme. A potom to vyslovit nahlas.

Nemusíte být pořád ta silná

Tento vzorec nevzniká pouze v partnerských vztazích. Může se objevit mezi přáteli, v rodině nebo v práci.

Možná jste pro své okolí člověk, na kterého je vždycky spolehnutí. Vyslechnete, poradíte, přizpůsobíte se. Máte čas, i když ho vlastně nemáte. A pak jednoho dne zjistíte, že jste vyčerpané. Ne nutně z práce, ale ze vztahů.

Může vás napadnout, kdy se vás naposledy někdo zeptal, jak se máte vy. Kdy si naposledy někdo upravil svoje plány kvůli vám. A jestli jste vůbec někdy řekly ostatním, že o roli „té silné“ nestojíte.

Někdy není potřeba dělat nic radikálního. Může stačit říct:

Hranice nejsou trest

Můžeme mít pocit, že stanovit si hranice znamená být nepříjemné, sobecké nebo druhého odmítat. Hranice ale nejsou pro druhé trestem. Jsou informací o tom, co je pro nás v pořádku a co už ne.

Pokud nikdy neřekneme, co chceme a nechceme, druhý člověk má v zásadě jen dvě možnosti: buď si naše potřeby domyslí, nebo si jich vůbec nevšimne.

Pokud Vás téma hranic a opakujících se vztahových vzorců zajímá více, podívejte se také na Výcvik Vztahový kouč nebo na naše workshopy Vztahy lépe.

Cvičení: Vystavte si vztahovou účtenku

Vyberte si jeden vztah a představte si, že vystavujete účtenku za všechno, co jste do něj během posledního měsíce „dodala“. Sepište si jednotlivé položky.

Potom si označte věci, které jste udělala ráda, dobrovolně a bez očekávání, že vám je druhý nějak oplatí. Vedle nich ty, které jste udělala, přestože jste vlastně nechtěla, jen jste měla pocit, že musíte.

Pak se podívejte na celý účet a zeptejte se:

Pokud výrazně převažují věci, které děláte z povinnosti, není to důvod k sebeobviňování. Je to spíš informace, že se někde z dobrovolného dávání začala stávat povinnost.

Otázky, které si můžete položit

Jeden malý krok na příštích sedm dní

Nemusíte okamžitě všechno měnit. Pro začátek stačí pozorovat.

Každý den si všimněte jednoho okamžiku, kdy jste něco udělala, přestože jste vlastně nechtěla. Zeptejte se sama sebe:

Všímejte si také opačných situací, tedy chvílí, kdy jste dokázala říct ne. Co následovalo? Jak jste se cítila? A co se skutečně stalo?

Po několika dnech možná uvidíte něco, čeho jste si dřív nevšimla. Některé věci možná děláte ráda a bez pocitu křivdy. Jiné už dávno jen ze zvyku, ze strachu nebo proto, že jste si zvykla být ta, která všechno zvládne.

A právě tam má smysl začít něco měnit.

---